Pavlína Moravcová působí na odloučeném pracovišti ZŠ kpt. Jaroše Trutnov - ZŠ Pod Montací v Náchodě, je zástupkyní ředitele, učitelkou a nejnověji také držitelkou ocenění pro inspirativní pedagogy Global Teacher Prize, v němž obsadila druhé místo. V každodenní práci s dětmi zdůrazňuje hlavně spolupráci, komunikaci, umění pojmenovat problémy, nebát se chyb, sebepoznání. “Její” škola patří k síti škol konceptu Začít spolu, který naše Nadace dlouhodobě podporuje. 

Právě byly uděleny ceny Global Teacher Prize pro letošní rok. Obsadila jste druhé místo – co pro vás toto prestižní ocenění pro inspirativní pedagogy znamená?

Moc si ho vážím. Líbí se mi, že se zde práce učitele zkoumá velmi důkladně, posuzuje ji množství porotců, kteří spolu diskutují. Moc mě těší, že porotci oceňují stejné věci a principy, které se snažím do výuky vkládat. Přitom jsou to věci jednoduché a obyčejné.

Ve finále GTP jste se sešla s dalšími inspirativními učiteli, co na vás nejvíce zapůsobilo?

Oslovila mě práce v hodině letošního vítěze - Karla Gamby, který v ní pracoval s emoční zkušeností dětí, s nepřijetím skupinou, přitom v bezpečném prostředí.

Jaký je váš návod na to, jak být “inspirativním pedagogem”?

Poznávat sama sebe, vnímat svou vnitřní spokojenost, uvědomit si po čem toužím, co mě naplňuje. Naučit se pojmenovávat, co mi způsobuje nepříjemné pocity. Když něco pojmenuji, začne se s tím něco dít. Myslím, že je také dobré mít cíl – být spokojený ve své práci a se svou prací, mým cílem určitě není primárně být inspirativním pedagogem.

Škola, na které učíte, je součástí sítě škol Začít spolu. V čem jsou tyto školy jiné ve srovnání s běžnými školami?

Program Začít spolu dává množství příležitostí, například při práci v centrech aktivit, kde se děti učí měkké dovednosti – spolupráci, naslouchání, poradit si s problémy, pomoc dávat i přijímat… Při dobrém vedení při reflexi se učí pojmenovávat, co jim vyhovovalo ve spolupráci, co jim vadí a co a jak potřebují jinak. Zároveň se učí vnímat potřeby ostatních. To je vede k vědomí, že ony samy mohou ovlivnit, jak se jim pracuje. Vnímám, že ve školách s programem Začít spolu jsou tyto dovednosti prioritou, zároveň se ale neopomíjejí vědomosti. Nerada bych stavěla školy s programem Začít spolu do kontrastu proti jiným školám, znám množství škol a vůbec nejde zobecnit nějaký jev na všechny.

Jak dlouho učíte a dokáže vás ještě něco překvapit?

Učím už hodně dlouho, asi 16 let. Mezi tím jsem byla ještě sedm let na mateřské. Škola je pro mě živoucí seskupení lidí a překvapuje mě stále něco. Třeba to, že sotva vyřešíme jednu záležitost, objeví se několik dalších k řešení, nikdy není klid. Také, jak každá třída je jiná. Vím to a stejně mě to vždycky fascinuje, když začnu učit v nové třídě nové děti.

Jaký by podle vás měl být učitel 21. století?

Měl by umět komunikovat s dětmi, být autentický, reagovat na změny. Měl by mít zpracovaná vlastní traumata (každý nějaká máme), aby je nepřenášel na děti. Myslím, že příprava na profesi učitele by si zasloužila větší podporu v tom mít možnost projít si terapeutickým výcvikem nebo sebezkušenostní skupinou. Podle mého názoru je polovina učitelských dovedností v tom umět pracovat se skupinou, tomu se ale na pedagogických školách věnuje zatím málo pozornosti.

Co je pro vás v každodenní práci s dětmi zásadní?

Momentálně nám vyvstává téma, jak dosáhnout toho, aby byla škola a rodiče v přístupu k dětem za jedno. Někdy narážíme na to, že když po dětech například chceme, aby jednaly slušně a s respektem, rodič jen omlouvá jejich nevhodné chování, ale neřekne jim jasné ne. To nám velmi ztěžuje práci. S daným dítětem pak často narážíme na nerespektování pravidel. Zvládat potom práci s celou skupinou je náročné.

Jaké kompetence by podle vás měli učitelé u dětí rozvíjet?

Samozřejmě všechny, ale napadají mě dvě – komunikativní a pracovní. Je potřeba umět se domluvit, pojmenovávat věci, hledat řešení a zároveň umět napnout síly, “odpracovat” si to, co se chci naučit. Prázdá slova nepřinášejí uspokojení.

Co podle vás do současného vzdělávání dětí rozhodně nepatří?

Za mě tam nepatří práce s dětmi, která je založena na mocenském přístupu, shazování, zesměšňování, porovnávání, ironizování. Každý na to má jinou citlivost a učitel si mnohdy nemusí uvědomit, jak může jeho přístup ubližovat. Zvlášť děti v pubertě, které mohou působit sebevědomě a drze, jsou za mě velmi citlivé a potřebují vlídné zacházení. Už máme nástroje, kdy jde pracovat se skupinou i jednotlivci respektujícím způsobem.

Jaké jsou děti, které opouštějí v deváté třídě vaši školu?

Letos máme první deváťáky, dnes jsme s nimi měli rozlučkovou akademii. Jsem pyšná na to, jak dokáží popsat jak ve škole pracujeme, například když přijede někdo na stáž. Vysvětlí systém práce v eduScrumu, jak probíhá parlament, co jim přináší slovní hodnocení. Nebojí se pojmenovat, co jim nejde. Zhodnotí, co jim škola přinesla, reflektují své učení, myslím, že celkem reálně posuzují své silné stránky a prostory pro zlepšení. Věřím, že jsou take vnímaví k tomu, jak si vedou ostatní, umí nabídnout pomoc. Samozřejmě nemůžu paušalizovat, není to tak, že všichni umí všechno, každý je na své cestě někde jinde. Mám ale radost, jací z nich vyrostli správní parťáci.

Jak si myslíte, že se dětem, které z vaší školy odejdou na střední školy, povede?

To uvidíme příští rok. Ale věřím, že si poradí. Jsou zvyklí stát před výzvami.

Jací jsou učitelé na vaší škole a co máte společné?

Každý učitel je úplně jiný. Myslím, že obecně nás spojuje ochota na sobě pracovat a posouvat se ve všech dovednostech, které učitel potřebuje. Musí vidět smysl v tom rozvíjet měkké dovednosti a musí mít rád děti. Také by měl být týmový hráč. V tomto prostředí je potřeba sdílet věci, hledat jednotné přístupy, táhnout za jeden provaz.

Co byste doporučila všem učitelům jako prevenci vyhoření, jako návod na to, aby každý den vstávali do “práce” rádi a škola pro ně byla místem, které neustále obohacuje nejen děti, ale i je samotné?

Budu se asi opakovat. Za mě je to péče o svůj vnitřní pocit spokojenosti. Nepřehlížet, pokud v nás hlodá nějaká nespokojenost. Naše emoce a pocity jsou výborným nástrojem a skvěle napovídají nad čím se máme zamyslet, co nám vadí, co náš těší, co potřebujeme dořešit. Já jsem našla cestu v tom před nepříjemnými pocity neutíkat, nesnažit se je přehlušit, nejsou špatné. Věnovat jim pozornost, ony samy odejdou, když si jich všimneme a zjistíme, co je způsobuje. Pak jen hledat cesty k řešení a ty už má každý jiné. Přála bych každému, aby měl dost času a sil se v tomto směru opečovat.