Učitelé & ředitelé Nadace ČS

Francouzský učitel má víc volna a nesupluje ani nedohlíží. Jsou tam ale jiné háčky, říká Češka, která učila třicet let v Paříži

Češka Jarka Fournier působila více než třicet let jako učitelka matematiky v Paříži, nyní učí čtvrtým rokem matematiku a francouzštinu na dvou školách v Praze. „Francouzský učitel má během roku víc volna a opravdu jen učí, žádné suply a dohlížení na děti. Je tam ale spousta jiných háčků. Za českou školu už bych neměnila,“ říká.

V roce 1976 jsem v rámci studia na ČVUT odjela na stáž do Paříže. Jak už se to tak někdy stává, zamilovala jsem se a už jsem tam zůstala a vdala se. Nejdřív jsem pracovala na rektorátu své univerzity v administrativě a dodělávala jsem si diplomy, v roce 1985 jsem začala učit: sedmnáct let na lyceu Notre Dame a šestnáct let na základní škole v předměstské čtvrti Paříže Pantin.

Před pár lety jsem se kvůli svému tatínkovi rozhodla vrátit do Prahy. Oslavil 91. narozeniny a sám už na všechno nestačil. Nyní tedy učím matematiku v bilingvní sekci Francouzského lycea a francouzštinu na základní škole Dědina v Praze 6. O takových podmínkách, jaké mám teď, se mi ve Francii ani nesnilo.

Kdybych tak s nimi mohla cvičit

V Pantin jsem učila na privátní katolické škole Saint Joseph de La Salle, mívala jsem ve třídě zhruba 32 dětí mnoha národností. Turci, Srbové, Portugalci, děti přistěhovalců ze Severní Afriky. Francouzů v tomhle koutě Paříže moc není. Učit v tak heterogenních třídách je komplikované, protože každá národnost má jiný přístup ke vzdělávání, jiný temperament. Třeba děti z rovníkové Afriky nevydrží sedět – kdybych s nimi mohla cvičit nebo tancovat do rytmu násobilky a Pythagorovy věty, šlo by to určitě líp. I když dneska už to platí možná pro všechny děti.

V Praze mám proti tomu geniální podmínky – Francouzské lyceum je výběrová škola, mí žáci jsou většinou děti z dobře situovaných rodin, které jezdí do Dubaje na Dušičky a na Floridu na Vánoce. Jsou to taky většinou cizinci – Čechů mám asi 5 ze 14, ostatní jsou převážně Asiati a Rusové. Na základní škole učím francouzštinu v sedmé třídě – tam mám dvanáct dětí a všechny se chtějí francouzštinu naučit co nejdříve, nemusím je do ničeho nutit.

To se nedá srovnat s Pantin, tam to bylo v té dvaatřicetihlavé třídě různě motivovaných dětí někdy dost frustrující. Máte tam pár hodně chytrých dětí, masu průměrnou a pak pár dětí, které jsou hodně pozadu. A teď jak to v tomhle počtu udělat. Těm, co jsou hodně napřed, je potřeba dávat úkoly navíc, ale pak jsem je nestíhala po nich kontrolovat. Pro ty pomalé vymýšlíte různé věci, jak je doučit, ale pokud za nimi nestojí rodiče, tak je to těžké. Rodinné podmínky to často komplikují. Islám – ať je jakýkoli – drží rodinu pohromadě. Francouzské rodiny, to jsou dvě třetiny matek-samoživitelek.

Celý článek si můžete přečíst na webu www.rodicevitani.cz