Učitelé & ředitelé EDUin

Jsme sice národ čtenářů, ale hodně dětí psanému textu vůbec nerozumí, říká lauerátka Ceny Nadace České spořitelny

Jsme sice národ čtenářů, ale  hodně dětí psanému textu vůbec nerozumí, říká lauerátka Ceny Nadace České spořitelny
Hana Košťálová ráda čte a hodně dělá proto, aby uměly číst i české děti. Už deset let má starosti projekt Pomáháme školám k úspěchu, který se čím dál víc zaměřuje na čtenářskou gramotnost. „Učíme učitele pozorovat, jak výuka působí na děti. Není to jednoduché, ani moc rozšířené,“ říká. Za celoživotní působení na poli vzdělávání jí loni ministr školství Robert Plaga udělil medaili a letos dostala Cenu Nadace České spořitelny. 

Vedete projekt na rozvoj čtenářské gramotnosti ve školách. Proč je to potřeba? Nečteme snad dost?
V testech čtenářské gramotnosti, např. PISA, nedopadáme nijak skvěle, i když máme hustou síť knihoven a z průzkumů vycházíme jako čtenářsky nadprůměrný národ. Testy zkoumají, jak si s daným textem poradíte, jak dobře mu rozumíte. A v Česku máme aktuálně poměrně hodně žáků v kategorii funkční negramotnosti. A je v ní daleko víc chlapců než děvčat.

Jak projekt vypadá konkrétně?
Vybrali jsme čtrnáct takzvaných čtenářských škol, vždy několik škol blízko sebe ve čtyřech hnízdech po České republice. Školám velmi pomáhá kolegiální spolupráce mezi učiteli, tu se snažíme posílit. Učitelé „čtenářských“ škol se navštěvují, radí, společně rozebírají a posuzují výuku. 

Radíte jim, jak?
Ano, je třeba vycházet z cíleného pozorování žáků při učení. To všude zdůrazňuji, i proto, že to není jednoduché, ani moc rozšířené. 

Běžný český učitel si žáků nevšímá?
Nezamýšlí se dost do hloubky nad tím, jak moc to, co dělá on, souvisí s tím, jak se chovají a učí žáci. Když se mu aktivně hlásí tři děti, čerpá z toho pozitivní odezvu a potvrzení, že vše je, jak má být. To, že ostatní děti koukají z okna nebo zlobí, vidí fatalisticky, jako něco, co tak zkrátka je. Není zvyklý zkoušet, jak to udělat, aby do práce zapojil daleko víc dětí. Pozornost každému žákovi věnuje spíše sporadicky, a z písemky se moc o dopadu výuky na jednotlivé dítě nedozvíte. Víte jen, že uměl, nebo neuměl odpovědět, ale proč, to se z toho zjistit nedá. 

Jak tohle víte?
Když mluvíme s učiteli, a mluvíme se spoustou učitelů, kteří jsou navíc nakloněni se dále rozvíjet, ukazuje se, že si toho málo z hodiny vybaví, protože nejsou zvyklí pozorovat učení dětí. Ale když společně hledáme, jak na to, začnou třídu i sebe vnímat úplně jinak. 

Co pomáhá?
Dávat si v hodině konkrétní cíle a rozmyslet si, jak poznám, nakolik se ty cíle podařilo splnit. To si musí určit ještě před hodinou. Cílem může třeba být: děti dokáží svými slovy předat hlavní myšlenku přečteného odstavce. A jak to poznám, jak ke mně ta informace doputuje? Učitel si může rozdělit děti do skupin, tam si to řeknou navzájem a každé si svou myšlenku ještě zapíše, on pak chodí poslouchat do skupin nebo může i losovat děti, které svou myšlenku řeknou před celou třídou. Takto se zapojí každé dítě, nejen několik aktivních. Dalším úkolem je vyhodnotit, jestli to, co děti řekly, mělo požadovanou úroveň. To, jestli něco řekly, nebo ne, je první rozcestník, a jakou to mělo úroveň, druhý. 

Řekla jste, že to není jednoduché. Myslíte tím objektivně, nebo pro současné učitele?
Takto postavit hodinu je opravdu náročné, a zvlášť, když na to učitel není zvyklý. Může se v tom ale zaběhnout. I když snadná taková výuka nebude nikdy. Učitelství není jednoduchá profese. 

Je tedy důležité ukázat učitelům různé metodiky, které jim pak pomáhají?
Koordinovala jsem projekt vzdělávání učitelů Čtením a psaním ke kritickému myšlení, tak bych na metodiky měla pět jen samou chválu, ale má to svá rizika. Mnoho učitelů se teď vzdělává v různých inovativních didaktických metodách, a pak je i poctivě zkouší aplikovat. Bohužel to často dělají bez napojení na žáky, o kterém jsem mluvila před tím. Proto mi skoro přijde důležitější vycházet od práce se třídou jako skupinou jednotlivců, ke kterým se učitel musí vztahovat. Ke každému z nich. A metody pak vyhledat cíleně k potřebám, které tak odhalí.

Zpět ke čtenářským školám. Jaké konkrétní aktivity na rozvoj čtenářství mají?
Jednak prožitkové čtení, což jsou různé formy čtenářských dílen. To je prostor pro volné čtení knih, které si děti samy vybraly, dílna má dětem umožnit pozitivní zážitky s četbou spojené, vytvořit čtenářský návyk. Když se to povede a děti získají ke čtení vztah, dají se s nimi dělat takzvané čtenářské lekce, při nich se pracuje s jedním textem a děti si na něm pilují čtenářské dovednosti. To je ale dobré dělat opravdu až když děti čtou rády a dobře samy. Protože jinak by jim učitel čtenářskými lekcemi mohl naopak čtení zprotivit. S těmi se nemá začínat. 

Čtenářské dílny jsou i na druhém stupni, že? Takže se s nimi počítá, i když už žáci běžně a sami čtou?
Ano, dobře fungují jako čtenářský klub, probíhají tam diskuze a děti si v nich tříbí čtenářský vkus, rozšiřují svůj žánrový záběr, například. Dá se dojít i k tomu, že přemýšlejí, jak to ten autor dělá, že je to pro ně tak zajímavé. Je možné to pak propojit i s dílnami psaní. 

Mluví se o tom, že čtenářská gramotnost se má rozvíjet i v jiných předmětech než v češtině…
Jde o takzvané oborové čtení. Ve fyzice, biologii, dějepise, i matematice… Je to celkem velká výzva, přesvědčit učitele odborných předmětů, aby pro tohle našli prostor a porozumění. 

Co konkrétně pro vámi vybrané čtenářské školy děláte?
Platíme jim externího čtenářského mentora. Dáváme jim peníze na nákup knih. Předáváme know-how a facilitujeme setkávání učitelské komunity, která se zabývá čtenářstvím, kde si učitelé vyměňují zkušenosti a podporují se. 

Má projekt už nějaké konkrétní výsledky? Kdy vlastně začal?
V roce 2017, je to první běh, ten skončí 30. června letošního roku. Projekt sám bude ale trvat ještě dalších šest let. Od září začne nová etapa. Máme jakousi pomyslnou metu zapojit až sto škol a na tom intenzivně pracujeme.

Hana Košťálová je aprobovaná učitelka češtiny a pedagogiky. V současnosti pracuje jako programová ředitelka nadace The Kellner Family Foundation a má na starosti projekt s názvem Pomáháme školám k úspěchu (PŠÚ) na podporu veřejných škol. V rámci projektu také vede skupinu zabývající se čtením, čtenářstvím a čtenářskou gramotností. Do roku 2010 působila jako národní koordinátorka, lektorka a mezinárodní certifikátorka programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení (Reading and Writing for Critical Thinking). Je také lektorkou programu Učitel naživo. Ministr školství Robert Plaga (ANO) předal loni Haně Košťálové medaili 2. stupně, již dostávají odborníci, kteří se starají o rozvoj škol a jejich modernizaci. Letos za celoživotní zásluhy o vzdělávání dostala spolu s Tomášem Feřtekem a Arnoštem Veselým Cenu Nadace České spořitelny.